Moje cesta ke zdraví:
Jak jsem se naučila naslouchat svému tělu

Vyrůstala jsem "za totáče" na lentilkách a žluté limonádě. Milovala jsem babiččiny bramborové placky, máminy omáčky bez masa, v bistru na rohu smaženku a v restauraci brambory s tatarkou - maso jsem rozdala. Ne že bych chtěla být vegetariánka, tenkrát jsem to slovo ani neznala - prostě mi nechutnalo.

Když to shrnu, jedla jsem sladké, mouku s moukou - protože tenkrát se všechny omáčky zahušťovaly - a žádné maso. Nevadí, že jsem nejedla maso. Problém byl, že zelenina se u nás doma nenosila. A nenosily se ani luštěniny. Ani jiná bílkovina.

Nechápejte to špatně, za máminy španělské ptáčky s domácími knedlíky by se nemuseli stydět ani u Pohlreicha, ale to pak musíte mít rádi to maso. A nějaké nutriční hodnoty se u nás taky neřešily.

Začátek změny

Nevím, jestli jste si toho všimli, ale když něco máte dělat, tak to k vám přijde, i kdybyste vystudovali fakultu tělesné výchovy a pak jste se stali cukrářem. Takže nevím, kde se to ve mně vzalo, ale asi v pětadvaceti jsem nechala knedlíky za sebou a začala jíst zdravě.

Jasně, byla to doba ledová, takže sušené sójové kostky byly hit a mělo se za to, že zdravý. Byla to ještě klikatá cesta a dlážděná byla pokusy. Ale základ už tehdy bylo domácí vaření. A když moje sedmiletá dcera zvolala "Jéé maso" nad obrázkem u receptu, vzala jsem i maso (bio) na milost.

Že je organické lepší, mi přišlo samozřejmé už v době, kdy se tomu většina populace posmívala. Jak říkám, doba ledová. Všechno to bio jsem si pak vozila na víkendy k rodičům. Byla jsem prostě ta divná. A to nebylo nic proti těm, co si otevřeli prodejny zdravé výživy, bylo jich asi pět, a byli divní i pro mě.

Když zdravá strava nestačí

Abych se vrátila k tomu, že když něco máte dělat… tak jsem po čtyřicítce vystudovala hotelovku, abych v době, kdy v restauracích vládly knedlíky, otevřela tu svoji, kde většina jídel byla přirozeně bez lepku. A výborná. Byla to zásluha skvělého šéfkuchaře, ne moje, takže se tím pochlubit můžu. A také jsem konečně absolvovala kurz výživového poradenství. Problém byl, že jsem s mnoha doporučeními nesouhlasila, protože to už jsem za sebou měla vlastní cestu a margarín místo kokosového oleje mi nedával smysl. (Dnes je v módě místo margarínu sádlo, ale ani to mi nedává smysl.)

Ale tady se vrátím o pár let zpátky k tomu, co mě naučilo nejvíc.

Bylo mi něco po třicítce. Přestože jsem už několik let vařila a jedla zdravě, začala jsem být hodně unavená, bolely mě klouby, nevydržela jsem dlouho stát, neudržela jsem ruce na volantu… Doktory jsem ignorovala (už jako malá jsem antibiotika plivala z okna) do té doby, než mě tak bolely záda, že jsem musela navštívit neurologii. Zjistili přitom, že mám porušené periferní nervy a že jsem nejspíš prodělala boreliozu, která ale v krvi není. Následovala pohádka o kohoutkovi a slepičce - pro mladší generaci: slepička lítala od čerta k ďáblu, aby uzdravila kohoutka a všude ji posílali jinam.

Historky spolučekajících v čekárně mě ničily. Měla jsem spoustu různých příznaků a ve všem jsem se jasně poznávala. Dolů šlo nejen zdraví, ale i psychika.

A tak jsem přestala řešit doktory, zvolnila a začala cvičit, abych vykompenzovala sedavé zaměstnání. Chodila jsem na squash, do posilovny a na brusle. Časem příznaky téměř odezněly. Až na únavy, které se občas připomněly.

Důležité poznání o stresu

Když jsem onemocněla poprvé, nic jsem o vlivu stresu a vyčerpání na tělo nevěděla. Myslela jsem si, že tělo vydrží všechno, od toho ho máme. Tu práci přece dokončit musíte, i po večerech, o víkendu - nikdo to za vás neudělá. Prostě střídáte práci a děti s kuchyní a přijde vám, že to tak musí být. A nějakou dobu to i vydržíte. Pokud to nepřejde přes tu tenkou hranici, a tady vás chci upozornit, že ji nepoznáte. A nepomáhá už ani zdravá strava.

Když jsem o pár let později onemocněla podruhé, začalo mi už svítat. Ale není to tak jednoduché. Zvolnit a odpočívat už nepomáhalo.

Nechápala jsem to. Jím přece zdravě a už jsem zvolnila. Ale bylo pozdě, tělo už bylo v nerovnováze. A abych ho rozhodila úplně, naprosto zbytečným dlouhodobým užíváním antibiotik jsem si zničila trávení. Dnes už vím, že na boreliozu, která boreliozou navíc není, antibiotika nezabírají. A že ten Eb virus, který jsem měla celá léta v krvi, byl, a je stále, velmi podceňovaný.

Dlouhá cesta k pochopení

Za každou výraznou změnou stojí poznání a odhodlání. Opravdu máme zdraví ve svých rukou. Není normální být extrémně unavený, mít různé nemoce. Teď, ani ve stáří. Vždycky je za tím z velmi podstatné části jídlo nebo psychika nebo obojí.

A pokud se tělo dostane díky některému z těchto faktorů do nerovnováhy, je oslabená imunita. Tělo si neporadí s bakteriemi, viry a patogeny. Pokud už se dostanete do stavu nemoci, je důležité to rozklíčovat. Ale ze všeho je cesta ven.

Mě to stálo spoustu čtení a studování, bylo to jako skládat skládačku. Informací bylo málo, v češtině téměř nic, a často protichůdné. Navíc se začaly objevovat nové směry - Paleo, SCD, GAPS, Keto. A každý ten směr někomu zaručeně pomohl.

I já jsem podlehla tomu, že "to asi dělám špatně". Stálo mě to dost zkoušení. - Svých vědomostí, svojí vůle, i svého těla. Ale byla jsem odhodlaná, že s únavami do konce života žít nechci.

Vždycky jsem byla přesvědčená o tom, že stravou se můžeme uzdravit, ale nedošlo mi, jak dokáže tělo oslabit stres, vyčerpání nebo psychika. A jednoho dne to do sebe zapadlo jako puzzle. V mém případě to nebyla strava, jedla jsem správně. Byl to dlouhodobý stres a vyčerpání, díky tomu oslabená imunita a Eb virus, který se mě léta držel jako svízel přítulná. Pomohl detox, vynechání problémových potravin na čas úplně, naučit se relaxovat jinak, rozdělit úkoly… a začít stavět svoje potřeby na první místo. To byla cesta nejdelší.

Jak zdravě vlastně žiju dnes?

Je mi 58 a nejraději jsem v přírodě. Baví mě dlouhé procházky. Je to pohyb a duševní relax v jednom. Trochu cvičím, trochu medituju, každé ráno odšťavňuju.

Jestli čekáte závěr ve stylu vyklidněná až navěky, tak většinou ano, ale... Ani já nejedu na vlně pozitivních vibrací každý den. Někdy přijde období, které vás semele a neuděláte nic. Protože život není vždycky procházka, že.

Ale už vím, jak to zmírnit a jak tu rovnováhu následně nastolit. A i to je důležité vědět. Vím, že na stres je nejlepší příroda a pohyb, na těžké životní období meditace a podobné techniky, na viry a bakterie detox.

Všichni žijeme normální život. Nejsme pořád happy. Ale co se ovlivnit dá, s tím bychom se měli naučit pracovat.

Můj současný jídelníček

Na stole mám vždycky ovoce a v lednici zeleninu. V obojím jsou fytonutrienty, které jinde nenajdete. Maso jím tak dvakrát týdně, kuřecí a krůtí. Lentilky jsem nechala v dětství.

Když si dám sladké, dám si ho naprosto vědomě s tím, že když jím jinak zdravě, sem tam mě dort nezabije. Zvlášť když je plný ovoce. Stejně jako mě sem tam nezabijou třeba těstoviny, kde hlavní prim hraje čerstvá zelenina. Chci si život taky užít. Stresovat se jídlem je jen další, zbytečný stres.

Ale většinu dní jsem bez lepku, laktózy a vajec. Cukr u mě nenajdete. Nepasterizovaný med ano. Kupuju čerstvé a kvalitní suroviny a z těch vařím.

Co jsem se naučila ráda předávám dál

Důležité je vědět, že není jeden zaručený směr. Není to tak, že teď už věda ví všechno. Kdyby to bylo tak snadné, napíše nám všem jednotný jídelníček umělá inteligence a umřeme na štěstí. Je to kombinace kvalitního jídla, pohybu a psychiky. Dodávat tělu potřebnou výživu. Do auta taky můžete tankovat nekvalitní benzín jen po určitý čas.

Aby tělo prospívalo, potřebuje živiny, které ho vyživí. A respektovat ho. Respektovat i svoje chutě, aby pro vás byl nový životní styl udržitelný. Když preferujete sladké, váš dresink na salát by měl být sladký, ale zdravý. Jedině tak vám bude chutnat a dáte si ho rádi třeba každý den.

Pokud nemáte rádi zeleninu, s největší pravděpodobností ji neumíte připravit. Jestli vám naopak chutná maso, vegetarián z vás nebude, a ani nemusí. Uzeniny do toho nepatří, zato zelenina k masu ano.

Jestli to teď zní složitě - není. Je to v podstatě snadné. Potřebujete jen informace.

Proč o tom všem píšu?

Protože vidím kolem sebe spoustu lidí, kteří se potýkají s podobnými problémy, jaké jsem měla já. Únava, kterou neřeší odpočinek. Různé zdravotní problémy, které se zdánlivě nevztahují k tomu, co jíme nebo jak žijeme. Pocit, že "něco není v pořádku", ale nevíme co.

Moje cesta nebyla přímočará a určitě nebyla jednoduchá. Ale naučila mě to, co dnes považuju za nejcennější - naslouchat svému tělu a pracovat s ním, ne proti němu.

Ráda tyto zkušenosti a vědomosti předávám dál. S respektem k vám i vašemu životnímu stylu. Jak jíst, abyste byli zdraví, vitální a měli energii. Jak pracovat s psychikou, abyste nevychylovali tělo z rovnováhy. Protože nejlepší je, samozřejmě, tomu všemu předcházet. Nemusí to dojít do nemoci. Ale pokud ano, tak skvělá zpráva je, že i tak je z toho cesta ven.

Pokud se v mém příběhu poznáváte a rádi byste si popovídali o tom, jak najít tu svou cestu ke zdraví, těším se na vás při individuální konzultaci. Nebo se můžeme potkat na podzim na některém ze seminářů, kde se dozvíte praktické informace o zdravé stravě, detoxu a vlivu psychiky na zdraví.

Více informací o seminářích: www.zivotnibalanc.cz/prednasky-a-seminare

Individuální konzultace: www.zivotnibalanc.cz/sluzby